Že by úcta k penízkům?

Včera jsem byla v obchodním domě. Pozorovala jsem tatínka, který tlačil vozík s nákupem a na sedačce vozíku měl posazenu malou holčičku. Vybíral zboží a zastavil se u ochutnávky klobás. Zkusil jednu, druhou, a pak dal zkusit také holčičce. Poté jel kolem mě a říkal své dcerce: „Byla dobrá?“ Myslel tu klobásku. Dcerunka mu říká: „Trochu pálivá, ale zadarmo.“ „No vidíš, zadarmo“, řekl taťka a cestou zpět přibral opět pár kousků sobě i dcerce. Té klobáska očividně nechutnala, ale „když byla zadarmo“. To bych ještě přežila, ale když pak taťka podal dcerce rohlík, který slupla, za ním tvarohový koláč a cestou ke kasám urval z trsu hroznového vína pár kuliček, které nemyté narval holčičce do úst, to už jsem vypěnila. A tak jsem za mužem šla až ke kase a postavila se v řadě hned za něj.

Pán zaplatil jen to, co měl ve vozíku, a tak jsem vstoupila na scénu: „Ale ten rohlík, koláč a to hroznové víno, co malá snědla, to už nebyla ochutnávka. To byste měl také zaplatit.“ Muž se na mě zle podíval a tvrdil, že si vymýšlím. Naštěstí za kasou již stál člen ochranky, který si chování muže také všiml.

Jak to bylo dál, to už nevím. TAK TAKTO NE, MILÍ RODIČOVÉ!