Z dětské ordinace

Má známá šla se svou dvouletou dcerkou Aničkou k dětskému lékaři. A protože jí neměl kdo hlídat pětiletého Pavlíka, dělal jim doprovod.

Abych vás trošku seznámila s kamarádkou: Pracovaly jsme spolu několik let a víme o sobě leccos. Jmenuje se Zuzana a je to prima ženská. Bohužel, při výběru životního partnera tak trošku, jak se říká, šlápla vedle. Její manžel začal holdovat alkoholu už před svatbou a po svatbě toho nenechal. Naopak, když se narodil syn Pavlík, pil na oslavu tak dlouho, až se propil k dcerce Aničce a k léčbě v protialkoholní léčebně, ale ani to ho nezlomilo a pije dodnes. Zuzka s ním měla svatou trpělivost, když ho často musela pomočeného převlíkat a ukládat na noc, aby do rána vystřízlivěl. No a ráno se to celé opakovalo.

Když tehdy Zuzka vešla s dětmi do ordinace a všichni tři způsobně pozdravili, paní doktorka spustila na uvítanou: „Jé, to je naše Anička. Aničko, počuráváš se ještě?“ Než Zuzka stačila zareagovat, spustil malý Pavlík: „Anička ne, ale tatínek!“

„No, červenala jsem se až za ušima. Kdyby to šlo, tak se do země propadnu.“ Líčila mi pak Zuzka u kávy. „Tak jsem té paní doktorce musela popravdě vysvětlit, že mám doma alkoholika.“

To byla možná ta pověstná poslední kapka. Po této příhodě se Zuzka s manželem rozvedla a po čase si našla nového přítele, v kterém děti nalezly prima kamaráda.  Ale nevím, co by se stalo, kdyby neměla tak upovídaného syna….

Pavla Kroupová