Výlet do ZOO

Tenkrát bylo léto a já se chystala s tehdy tříletým synem a mým otcem na výlet do ZOO. Měli jsme jet dědovým autem, ale syn toužil jet vlakem. Pořád dělal „hu, hu, hu“ a odmítal jet autem. Přesto, kvůli lepší dostupnosti a pohodlnosti, mělo zvítězit auto. Píši záměrně „mělo“. Se synem jsme dorazili k dědovi. Ještě jsem si dala v kuchyni kafe. Syn si hrál vedle v pokoji. Když jsme se zvedli, že konečně pojedeme, zjistili jsme, že nikde nejsou klíče od auta. „Tady byly.“, ukazoval můj taťka na stůl. Syn se dušoval, že klíče nevzal. A tak jsme museli zpět domů, abych u sebe vzala klíče náhradní. Ale klíče ve skříňce nebyly. Syn se radoval: „Pojedeme vláčkem!“ Začala jsem mít podezření, že syn má ve ztrátě klíčů prstíky. Ten se ale dušoval, že ne. A tak po dalším hodinovém hledání jsme se přece jen rozhodli jet vlakem.

Výlet se vydařil, ale taťka i já jsme další týden hledali ztracené klíče. Až když jsem měla návštěvu, která mi jako pozornost přinesla kytičku a já brala vázu z poličky, zjistila jsem, že uvnitř něco je. Převrátila jsem vázu a na stůl vypadly náhradní klíče od taťkova auta. Volala jsem ihned taťkovi, aby se podíval do vázy doma. Ten převrátil každičkou vázu a vázičku a z jedné skutečně vytřepal klíčky od auta, které tam schoval samozřejmě syn, aby mohl jet do ZOO vlakem.