Hračky pro děti nebo rodiče?

Hraček je na našem trhu takřka záplava. Někdy jsou však na naše poměry pěkně drahé. Připomeňme si přitom, že od pravěku až do doby velmi nedávné si děti hrávaly s věcmi, které našly ve svém okolí. S předměty denní potřeby v domácnosti a s tím, co jim příležitostně a vzácně vyrobil dovedný tatínek nebo dědeček. K hračce  pomáhala dětem především jejich tvořivá fantazie.

O příležitost k jejímu uplatnění a rozvíjení jsou tedy naše dnešní děti do značné míry ochuzeny. Hračkami totiž bývají až přesyceny, přičemž hračky samy jsou předmětem průmyslu, byznysu, reklamy , tedy všeho toho, co je věcí dospělých, a ne dětí samotných.

Dále musíme vzít na vědomí, že dětská osobnost je teprve ve vývoji a že nemůžeme od dětí čekat, že se budou samy odpovědně rozhodovat, s čím si budou hrát a s čím nikoli. Dětem se líbí kdeco, a kdyby mohly, skoupily by celý hračkářský krám. Rozum za ně musejí mít dospělí. A mají ovšem i odpovědnost za jejich výchovu a vzdělávání.

Hračky a slabosti dospělých

Pro nás dospělé jsou přání, touhy a žadonění dětí převelikou zkouškou naší rozumnosti a odpovědnosti. Každá radost našich dětí je totiž pro nás povznášejícím zážitkem. A je-li to radost, kterou jsme jim právě my svým přičiněním udělali, pak je to dvojnásobně příjemné.

Dávat dárky je prastarý a nad jiné účinný prostředek jak vyjadřovat někomu milému svou sympatii. Dárek totiž není jenom to, co se dává, ale je to především osobní poselství zájmu a přízně. A kdo by nechtěl něco takového zažívat vždy znovu a znovu právě ve vztahu k svým dětem. Jenomže této naší přirozené, můžeme dokonce říci životně nutné a blahodárné slabosti využívá zákonitě a nevybíravě dnešní komerční reklama a ponižuje nás často na pouhé prostředníky mezi hračkářským krámem a dítětem.

Pamatujme, prosím, že pro děti je zpravidla milejší a vzácnější hračka, kterou jsme pro ně my sami vymysleli a udělali, nebo kterou si pod naším vedením udělaly ony samy. Pomůcky a součástky k tomu můžeme ovšem koupit, ale iniciativa a kus práce by přece jen měly být na straně naší a našeho dítěte.

K tomu přistupují naše další slabosti. Častým prohřeškem dospělých bývá, že kupují dětem především to, co se jim samotným hodí nebo s čím by si sami rádi hráli, kdyby byli dětmi. To platí zvláště o technicky nadaných otcích a technických hračkách.  A tak tříletý chlapec, který by měl největší potěšení z malé stavebnice, dostane autíčko na dálkové ovládání a stejně stará holčička, která by si nejvíce vyhrála se zvířátky a panenkou v postýlce, dostane celý miniaturní kadeřnický salon.

Zdroj

Kniha – Zdeněk Matějček, Co, kdy a jak ve výchově dětí  (Portál 2007)