CK ŠPUNTÍK působí v Brně již 15 let a zaměřuje se téměř výhradně na dětskou a rodinnou rekreaci v rámci České republiky. Za dobu její existence se její klienti dostali mezi trpaslíky, do pohádkového království, absolvovali kouzelnickou školu kouzelníka Čáryfuka, prošli Strašidelným labyrintem, zachránili Ferdu mravence…Děti na letních táborech objevily Ostrov pokladů, plavily se s Odysseem, postavily Babylonskou věž, cestovaly časem…

Společné foto berušky a jejich pomocníků

Hlavním přínosem rodinkových pobytů CK ŠPUNTÍK je bezesporu to, že rodina tráví čas pohromadě, a přitom se děti mohou zabavit v kolektivu svých vrstevníků. Děti spolu se svými kamarády, ale i rodiči, zachraňují pohádky, zpívají u táboráku, sportují, soutěží a také se učí spoustě nových věcí. Tyto pobyty probíhají jak v létě, tak i v zimě, kdy je jejich nedílnou součástí také lyžařská školička. Po návratu z dovolené jsou pak takto prožité dny ještě dlouho chvílemi, na které se v rodině s radostí vzpomíná.

Se školáky vyráží CK ŠPUNTÍK každý rok na dětské letní tábory. Na „malém táboře“ (pro děti od 7 do 12 let) se taborníci-začátečníci učí svým prvním tábornickým dovednostem a znalostem – mnozí poprvé uvaří na ohni svůj bramborový guláš, projdou stezku odvahy, přišijí si knoflík nebo se vyspí přímo pod hvězdami. A takto připraveni mohou v devíti letech poprvé vyjet na skutečný stanový tábor – bez elektřiny, televize a počítačů zde děti prožijí čtrnáct dní nabitých pestrým, zábavným a dobrodružným programem od rána do večera. Neradi se pak plni dojmů a nových přátelství vracejí zpět ke svým mobilům a počítačům, které mnozí před odjezdem tak těžko opouštěli.

Na jaře a na podzim potkáte „Špuntíky“ s jejich programem také na školách a školkách v přírodě, případně na akci Apalucha –  velmi oblíbeném a vyhledávaném pobytu pro tatínky s dětmi.

Zastavte se alespoň jednou za rok ve svém shonu, vypněte počítače i telefony, vezměte svoji rodinu a pojeďte se se svými dětmi a s CK ŠPUNTÍK stát účastníky pohádkového dobrodružství. Koukněte se na naše webové stránky, kde najdete seznam všech akcí, které pro vás pravidelně připravujeme – www.ckspuntik.cz.

Pohádkové postavičky CK ŠPUNTÍK

Broučci z CK ŠPUNTÍK

The post Pohádková dovolená nejen pro malé špuntíky appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Na kraji jednoho malého městečka u malinkého lesíčka byla tůň, teda tůňka.

V tom rybníčku žila spousta zvířátek: čolci, mloci, žáby. A ti si od rána do večera hráli nebo závodili. Až na jednu žabku, jmenovala se Kvakulka. Ta jediná celý den nedělala nic, jen si každé slunečné ráno vylezla na ten největší leknín a celý den jen spala a jedla, všechno byla nuda, nic jí nebavilo. Bráškové ji lákali na závody v chytání much „Kvakulko, pojď si s námi zazávodit!“

A sestřičky zase na ni volaly: ,,Kvakulko, pojď si s námi zahrát na schovávanou pod kameny.“

„Nejdu, je moc horko a nebo zase, nejdu, mouchy lítají moc vysoko“ neustále měla nějaké výmluvy. Ale mezi námi, děti, byla prostě líná.

Ti jsou, ale otravní, žábu tady nenechají chvilku na pokoji, pomyslela si, ale nahlas neřekla raději nic, lenošila dál. Jak šel čas, Kvakulka byla čím dál tím víc jako melounek a ne jako krásná štíhlá žabka. Došlo to tak daleko, že už se skoro nemohla na ten svůj leknín vyškrábat, jak už byla kulatá.

„Uf, to je práce“ vzdychala u toho jako by to bylo bůhvíco za práci.

Když už se tam konečně dostala, sedla a mocně odfukovala. V té chvilce letěl okolo muší kluk, prudce zabrzdil a sedl si vedle Kvakulky. Narodil se na skládce a žábu nikdy neviděl, možná, že ji znal z vyprávění, ale mouchy toho moc nepamatují, mají trošku děravou hlavu.

„Čau,“ oslovil překvapenou žábu, „kde to jsem, tady to neznám a co ty jsi za podivné zvíře?“

Kvakulce překvapením málem vypadl jazyk z tlamičky, kdyby ji rychle nezavřela.

„Já sem žába, ty se mně nebojíš?“

„Ne, proč? Ty snad jíš mouchy? Jééé…“ překvapeně se vznesl z dosahu Kvakulky „O tobě mi vyprávěla babička, teda myslím, že o tobě!“

„Ale vypadáš jinak, babi říkala, že jste štíhlí, máte vypracované svaly a chytáte mouchy. A ty jsi, no, jak bych to řekl, mírně, tedy hodně kulatá. Ty by jsi mě asi nedohonila.“ Mrknul Kvakulce na bříško.

„Hele, nech si toho jo, mám trochu bříško, ale zase to není tak hrozný.“ Stoupla si na leknín a snažila se zatáhnout bříško, moc to teda nešlo.

„Není,“ zasmál se mušák. „Schválně jestli mě dohoníš!“ Rozlétl se na druhý konec tůňky.

Kvakulka skočila do vody a plavala za ním. Když konečně doplavala, Mušák uznale pokýval hlavou. „No tak hrozné to zase není.“

Kvakulka udýchaně: „tak vidíš že to zvládnu.“ „A tobě říkají jak?“

„No doma mi říkali Mušák a ty se jmenuješ jak?“

„Já Kvakulka a proč sedíš tak daleko? Takhle přece musíš hodně křičet, abych Ti rozuměla!“

„Jo, já si sednu blíž a ty mě sežereš to znám, takhle mi vrabčák slupnul brášku. Taky pořád, sedni si blíž a ještě blíž, pak zob a byl snědený.“

„Neboj, kdybych tě chtěla sníst, tak už jsem to dávno udělala, koukej,“ a vyplázla jazyk, co to šlo. A opravdu, kdyby chtěla Mušáka, už by slupla.

„Tak jo, budu Ti věřit.“ uznale kývnul Mušák hlavou a opatrně se o kousek posunul. „A co tvoji příbuzní? Koukám, že ty by si na mne smlsli?“ A ukázal nožkou na tůňku, tam se zrovna pořádaly závody, kdo pochytá víc much.

„Neboj, já jim řeknu, že jsi kamarád, snad Tě nechají na pokoji.“

„Jenom snad, to abych si dával pořádného bacha, je to tady nebezpečný, a to se mi líbí!“ Zabzučel Mušák a protáhl si křídla.

„Teda Ty si ale statečný, když tu zůstaneš,“ obdivně vydechla Kvakulka.

A tak vzniklo zvláštní přátelství mezi mouchou a žábou. Jenže to kamarádství přinášelo nejenom hezké chvilky strávené na leknínu, ale znamenaly pro Kvakulku i hodně práce. Mušák byl neposeda od přírody a neustále musel někde poletovat, něco ochutnávat a Kvakulka z obavy o jeho život musela za ním. V tůňce se jim sice všichni smáli, ale to jim nevadilo, bylo jim spolu dobře, měli si o čem povídat.

Kvakulka statečného mušáka obdivovala čím dál víc, jak obratně létal a kličkoval nad nebezpečnou tůňkou a nic ho při tom nesnědlo. Kvakulka taky vypadala každý den líp a líp, veliké bříško se pomalu ztrácelo, už se jí taky nikdo neposmíval, že je líná žába. Byla z ní docela kočka, teda žába, pardon.

Jenže všechno má svůj začátek i konec.

Jednoho dne se Mušák přišel rozloučit, zamiloval se do krásné mušky a chtěli se brát, tak ji chtěl ukázat doma na skládce. Kvakulce to sice bylo hrozně líto, ale sama věděla, že tohle kamarádství není na celý život. Když se loučili, tak mu Kvakulka slíbila, že na něj nezapomene a nikdy už nebude chytat mouchy, jen ostatní hmyz, aby neumřela hlady. Nějaký čas byla smutná, chyběl jí kamarád, ale nakonec smutek překonala a taky se vdala za nejhezčího žabáka v tůňce. Měli spoustu dětí – žabiček, žádné z nich nejedlo mouchy na památku Mušáka.

Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Dana Blinovová

Zdroj: http://www.predskolaci.cz

The post Líná žába – pohádka appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Byl teplý letní den, když najednou celou džungli zaplavilo vzrušení. Vítr začal šeptat horám a hory stromům. Stromy se sehnuly k řekám, aby mohly roznést tu zprávu po celičké zemi. “NOVÝ PRINC JE MEZI NÁMI! LEV LIPPY SE NARODIL!¨
Ach, jak hrdí a šťastní byli jeho maminka a tatínek – král a královna džungle. Avšak za tím velkým štěstím se skrývaly i obavy. Lippy byl sice krásný a silný, ale přesto na něm bylo něco zvláštního. Něco jiného. Lippyho ústa vypadala tak trochu nedokončeně. Maminka Lvice i tatínek Lev nevěděli, co si mají myslet. Moc se báli, že se to Lippymu přihodilo něco zlého. Maminka si přivinula Lippyho k srdci.

„Ach miláčku,“ řekla, „udělala bych cokoli, cokoli, aby tvá pusinka byla v pořádku.“
Nechali proto po celé zemi rozhlásit, že kdo ví, co je s Lippyho ústy a dokáže mu pomoci, dostane královskou odměnu. Chodila různá zvířátka – hroši, opice, sloni, i papoušci přiletěli, ale nikdo nedokázal zoufalým rodičům pomoci.

Až jednoho dne se objevil plameňák, zaklapal svým dlouhým rudým zobákem a pronesl slova, na která všichni tak dlouho čekali.
„Vím, co Lippymu schází. A také vím, kdo mu může pomoci. Znám jednu paní doktorku, která takovou mezírku dokáže opravit. Nedočkaví rodiče hned začali plameňáka prosit, aby jim paní doktorku přivedl. Ten na nic víc nečekal, zamával křídly a vznesl se do vzduchu.

Neuběhl ani den a plameňák se vrátil a nebyl sám. Byla s ním usměvavá paní doktorka. Král i královna ji s nadšením přivítali a ihned ji zavedli k Lippymu. Tomu se však moc dobře nedařilo. Díky mezírce v pusince se mu špatně jedlo.
Paní doktorka přistoupila k Lippymu a zkoumavě si prohlédla jeho ústa.
„Váš lvíček se narodil s rozštěpem“, zněla její první slova. „Když byl ještě v bříšku, ústa mu nesprávně srostla,“ pokračovala. Rodiče se nejdříve vylekali, ale když se na ně Lippy usmál svým širokým úsměvem, věděli hned, že jejich syn je úžasný a jedinečný.

„Můžu udělat něco s tím, aby je ústa vypadala jako ústa ostatních lvů,“ řekla paní doktorka. Lippyho hrdí rodiče věděli, že pro syna udělají cokoli, aby byl v pořádku. „Bude však nutná operace,“ dodala ještě.
Ta poslední slova ale královnu Lvici moc vystrašila. „Operaci?“ vyděšeně zopakovala slova, která před chvílí uslyšela. Svraštila čelo a uronila slzu. Ale pak najednou rázně řekla: “Ne! Nechci, aby Lippy trpěl. Bude ho to moc bolet a to já nechci. Mám ho ráda, takového, jaký je.“

„Ale to já taky, odpověděl král Lev. Ale je to třeba. Špatně se mu jí a ani správně mluvit nebude moci. Co by z něho bylo za krále?“
Královna ještě chvíli váhala, ale pak s těžkým srdcem s operací souhlasila. Paní doktorka se usmála a slíbila, že Lippy bude v pořádku. A jak slíbila, tak se také stalo. Za pár hodin se mohli král a královna na Lippyho podívat. Ještě poklidně spal. Rodičům se z pohledu na jeho krásná ústa zatajil dech. Po mezírce ve rtu nebylo ani vidu.

Maminka Lvice vzala Lippyho něžně do náručí a velmi jemně políbila stehy na jeho rtu. Ach, jak jí chybí jeho velký široký úsměv. Ach, jak jí chybí jeho první tvář! A přesto, něco se v jejím srdci pohnulo. Tento nový obličej byl také krásný! Je to stále její Lippy, její nadevše milovaný Lippy.
A co dělá Lippy teď? Je z něho moudrý a spravedlivý král. Po rozštěpu mu zbyla jen tenká jizvička pod nosem a v srdci vědomí, že to, že je někdo odlišný neznamená, že je horší než ostatní.

Volně na motivy pohádky The Story of Lippy the Lion od Joanne Green napsala Anežka Rouš Dvořáková.

Zdroj: http://www.rozstepy.cz

The post Příběh lva Lippyho appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Byla největší, nejkrásnější a také nejchytřejší ze všech mandelinek, a tak se ve svobodných volbách stala jednohlasně královnou bramborového záhonu. Ve svých volných chvílích doučovala červené larvy angličtinu, protože jak říkávala: „Návrat ke starým kořenům, to je pravé vlastenectví pro amerického brouka!“ Z tohoto vyplývá, že královna byla také moudrá a vláda nad bramborovým záhonem byla v těch správných rukách.

To léto se mandelinky na záhonu velice přemnožily. Možná to způsobila nová odrůda brambor, která měla obzvláště chutné lístky, nemalou zásluhu však na tom měla i sama královna a její strategie vlády. Jakmile se na obloze ukázaly bouřkové mraky, zavelela: „Zalezte pod listy ať vás nespláchne voda!“ Všechny mandelinky se okamžitě schovaly na rozkaz svého velitele. Jakmile zavelela: „Pozor, vlevo na druhém řádku přilétly dravé ploštice!“, okamžitě se zúčastněné mandelinky schovaly. Jindy zase přiletěly na záhon slunéčka sedmitečná, tehdy královna volala: „Pozor, slunéčka, padejte k zemi!“ A tím svým poddaným mandelinkám jisto jistě zachránila holé životy.

Pravda je, že přirozených nepřátel mandelinky bramborové moc nemají. Největší nepřítel těchto brouků je člověk a jeho chemie. Před chemií nelze tak snadno odletět, a tak královna mandelinka chystala strategický plán. „Za dva dny bude víkend a to si jistě člověk udělá čas, aby obešel náš záhon. Je nás moc, naše vajíčka i larvy jdou vidět už z dálky pouhým okem. Je čas začít jednat, mí oddaní poddaní. Je čas změnit náš jídelníček!“ Mandelinky svou královnu jako vždy jednohlasně poslechly. Toho dne mandelinky přelétly z brambor do kopřiv.

Mandelinkám kopřivové listí vůbec nechutnalo, v kusadlech to pálilo, ale jak praví královna mandelinka: „Pro záchranu naší generace musíme přijmout tuto oběť, naše budoucí larvy nám budou vděčné!“ A s vizí vyššího poslání se naše mandelinky houževnatě zakously do velkých listů kopřiv.

Předpověď naší královny se opět vyplnila. V neděli ráno se člověk šel podívat na své záhony brambor. Jakmile spatřil okousané listy brambor a listy obsypané vajíčky, pravil svému příteli: „To je nadělení, spěchám si namíchat svůj insekticid.“ Aerosol postřiku rozprášil se do okolí celého bramborového záhonu. Všechno to sledovaly se zatajeným dechem mandelinky nalezlé na kopřivách. Dvě minuty zde držely smutek za své zesnulé vajíčka a larvy…

Po čtrnácti dnech zbytky insekticidu vyprchaly z listů brambor a mandelinky se mohly vrátit na svůj rodný záhon. Pravda je, že kopřivy jim už lezly krkem…Za pár dní měla královna projev ke svým poddaným: „Ještě dnes se moji milí zahrabeme pod zem a budeme zde čekat na příští sezónu brambor.“ „Ať žije naše královna!“, zvolali jednohlasně mandelinky a šli se zahrabat pod zem, kde v klidu a bezpečí přežijí do dalšího volebního období, nebo alespoň do příštího jara…

Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Kamila Urbanová

Zdroj: http://www.predskolaci.cz

The post Jak se mandelinka rozhodla být užitečná appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Od samého rána jenom kňourala, prskala na všechny strany a nic se jí nedařilo. „To je teda den“, říkala si a tvářila se jako kakabus. Na co sáhla, to pokazila. Připálila cibuli, vajíčka byla jako uhlíky a to ji tak rozzlobilo, že měla chuť se vším praštit. Chtěla hodit vajíčka na zem nebo něco rozbít. Už se na ni rozzlobila i kuchařka: „hned toho nech nebo si vezmu jinou pánvičku, s tebou se dnes opravdu vařit nedá. “Ale nezabralo to. Pánvičku ta zlost jen tak nepřešla, držela se jí jako klíště a nemohla se jí zbavit. Asi to děti znáte, když je někdo nazlobený tak ta zlost musí ven.
Co měla pánvička dělat? Kuchařka se na ni zlobila a ona měla pořád na všechno vztek. Co Vám děti pomůže, když se hrozně zlobíte? Máte chuť si hrát s někým, kdo se mračí a má špatnou náladu?

Pánvička ještě chvilku prskala, ale pak zjistila, že vztekáním se všechno jenom zhoršuje. Za chvilku zkusila znovu usmažit vajíčka a podařilo se jí to. Úplně jí to zlepšilo náladu a nakonec uvařila i výborný oběd a měla radost, když viděla jak všem chutná.

Autorka: Andrea Zatloukalová

Zdroj: http://www.predskolaci.cz

The post Pohádka o pánvičce appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Jednou přišel ke kontejnerům chlapeček, který se jmenoval Pepíček. Byl to moc zlobivý kluk. Občas se stalo, že přiběhl ke kontejneru a do jednoho z nich kopl. Smál se tomu a hned zase utekl pryč. Nebo také rád házel plast do papíru a obráceně. Chudák Papíráček, zrovna odpočíval… a bum… tůůůze se lekl. Otevřel víko a podíval se, kdo to udělal. „To byl zase Pepík?“ zeptal se skřítků. „Ano, Papíráčku, myslím si, že si na něj posvítíme,“ řekl Skláček. Papíráček zadělal víko, aby je nikdo nemohl otevřít. Pepíček marně tahal a nešlo mu to. Naštvaně začal do kontejneru kopat a nadávat: „Proč to nejde? Co si s těmi papíry počnu? Přeci to neponesu zpátky domů?“ durdil se. „Co myslíte děti, že Pepíka napadlo?“ Odhodil odpadky k sousedům na zahrádku a šel domů. Maminka nic nepoznala. Příště, když opět vyrazil s odpadem, tak si na něj skřítkové počkali a všichni houkli: „Pepíku, ty doma dostaneš, to se přeci nedělá?“ Pepíček se lekl a utíkal domů.

Za týden, když ho maminka znovu posílala na náves, tak se chlapec zdráhal jít. Maminka se divila, že ani ven téměř nechodí. Bylo jí to opravdu divné. „Dobře, synku, půjdu s tebou a společně to odneseme.“ Pepík stále nevěděl, jak to mamince říci, že se tam bojí jít, a co vlastně provedl. Když maminka otevřela víko kontejneru na plasty, vyskočil skřítek Plasťáček, až maminka úlekem vykřikla. Pepík věděl, že je zle. Skřítek Plasťáček spustil: „Paní Dvořáková, váš syn do nás kopal a ještě k tomu házel plast tam, kam neměl…“ Chvíli nebyli k zastavení ve svém stěžování si na Pepíka. Paní Dvořákové hned svitlo: „Tak proto jsi nechtěl chodit ven! To se dělá házet odpadky okolo popelnice a sousedům na zahradu! Nebo dávat plast do papíru!“

„Vymyslíme pro tebe pořádný trest,“ začali Plasťáček, Papíráček a Skláček vymýšlet.

Maminka se do toho vložila a povídá: „Okamžitě se omluvíš, pomůžeš mně s nákupem a ještě půjdeš s malou Jiřinkou na procházku s kočárkem!“ Pepíček sklopil hlavu a omluvil se. „Už se to vícekrát nestane.“

Od té doby už chodí Pepík s dětmi okolo kontejneru a hlasitě skřítky zdraví. Dokonce učí kamarády, na co který kontejner slouží.

Tak vidíte děti, nesmíte se chovat takto nehezky a ještě kopat do věcí, které slouží všem. Vy to ale určitě neděláte, protože to by vás maminka potrestala tak jako Pepíka.

Děti, dokážete vyjmenovat barvy kontejnerů, a co se do nich dává? Třídíte doma s rodiči odpad? Určitě je to moc důležitá a záslužná věc pro naše životní prostředí a zdraví nás všech. Děláme to přeci pro sebe.

Tato básnička byla věnována projektu Pohádky pro kulíšky, www.pohadky.nedoklubko.cz

The post Jak skřítkové vyzráli na Pepíčka appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Pohádky pěstují u dětí kladné i záporné city: cit pro právo a spravedlnost, nenávist k utlačovatelům, lásku k dobrým lidem, zvířatům i rostlinám. Nenávist k lidem pyšným, zlomyslným, ke kruté maceše, která vyhnala bosou Marušku do sněhu a mrazu. Pěstují cit pro malé a slabé, pro stáří. Pohádky pěstují i kladné povahové rysy, učí samostatnosti, statečnosti a v důsledku toho i nebojácnosti. Každý rodič ví, jak potřebuje chrabrého hrdinu jako příklad, který se nebojí horších věcí, než je tma v pokoji.

Pohádky nenásilně učí být nápaditým, užívat svých přirozených schopností k odstranění zla, učí vtipu a humoru. Mít smysl pro humor je veliký dar a lidové pohádky k tomu značně přispívají. Pohádky jsou plné poezie a krásy a v dítěti vzniká estetické cítění. Je v nich ostře odděleno zlo od dobra. Život sám jejich pohádkami získaný názor brzy opraví, ale smysl pro rozlišení dobra a zla ale zůstane. Pro děti úzkostlivější nejsou příliš vhodné pohádky strašidelné. Mají potom zlé sny a mohou se bát některých lidí nebo tmy. Ovšem malá dávka strašení bavila děti odpradávna. Strašidelné pohádky jsou velmi oblíbené. I dospělý se velmi rádi bojí – čtou, poslouchají a těší se na kriminální příběhy, na detektivky či horory. Ale dospělí ví, kolik snesou. Dítě toto nepozná, to musíte odhadnout vy. Jistě ale existují i pohádky kde vítězí násilí a lest. Výběr pohádek proto nenecháváme náhodě, ale vybírejme pečlivě podle individuality dítěte. Čtěte dětem co nejdříve a minimálně 20 minut denně. Není krásné usínat s pohádkou od maminky, tatínka či babičky?

Zdroj: Citová výchova v rodině – Mudr. Mirka Klímová – Fügnerová

The post Pohádky a jejich vliv na naše děti appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Ale jednoho dne se Max vydal na návštěvu do sousední země Kouzlíkov za kamarádem černokněžníkem Kouzlíkem. Cestou ho zastihla bouřka a blesk uhodil do stromu, kolem kterého právě šel. A na bouřku je slabý i černokněžník. To je známá věc, že ani on neumí zastavit blesk nebo ho změnit například v krásného ptáčka. Max se lekl tak, že začal koktat. A viděli jste už koktavého černokněžníka? No jistě, že ne! A tak se mu všichni začali smát. Maxe to nejprve mrzelo, ale pak si řekl, že se všem pomstí. A stal se zlým černokněžníkem. Začal klukům přičarovávat oslí uši, holčičkám velké bradavice na nos, jedné paní přičaroval ještě jednu ruku a jezevčíkovi Filipovi rohy. Zkrátka – země Simsalabim se stala „podivnou“ zemí a všichni se jí začali vyhýbat.

Jednou koktavý Max provedl své nejhorší kouzlo: Princeznu Jiřinku, která byla hodná a pěkná jako obrázek, celé dny se jen smála a pro každého měla vlídné slovo, začaroval do oranžového míče. Tatínek král byl smutný a její maminka královna plakala do svého hedvábného růžového kapesníčku. Opatrovali pečlivě oranžový míč a moc se jim po Jiřince stýskalo. Prosili Maxe, aby vrátil Jiřince její podobu, ale Max se jim vysmál. Řekl jim dokonce, že když on koktá, ať si Jiřinka prožije svůj život jako míč.

Jednoho dne dal pan král vyhlásit, že kdo Jiřinku vysvobodí ze zakletí a vrátí jí její podobu, dostane ji za ženu a k tomu polovinu království.

Sjeli se vzácní princové a páni a učení lékaři a snažili se Maxe donutit, aby Jiřinku přečaroval zpátky na princeznu. Princ Jan vzal velký meč po dědovi a vyhrožoval Maxovi bojem, pokud Jiřince nevrátí její podobu. Ale černokněžník přeměnil meč na švihadlo. Princ Valentyn poslal na Maxe rovnou své vojsko. A Max vojáky změnil v mravence. Pan Široký ze Široké země poslal na Maxe psy. I s nimi si Max věděl rady – udělal z nich kamení. A pan doktor Bolíto potíral oranžový míč – Jiřinku vodičkou, která pálila a štípala tak, až se i na míči udělaly červené pupínky. Ale princezna zůstala dál ve svém kulatém prokletí.

Všichni se báli pokoušet se víc o to, aby černokněžník učinil z oranžového míče opět princeznu Jiřinku.

Jednoho dne přece jen někdo přišel. Na vrata zámku zaklepal modrooký Jirka – syn staré kořenářky. Nevyhrožoval, nehrozil… Vyslechl si celý příběh o tom, jak se z hodného černokněžníka stal zlý koktavý Max, kterého se všichni bojí. Chvíli přemýšlel a pak se vydal rovnou k Maxovi. Pěkně ho pozdravil, ale černokněžník mu řekl, že mu udělá z uší plácačky. „To klidně můžeš, ale nepomůže ti to“, řekl Jirka. „dál se tě budou všichni bát a ty dál budeš koktat a nebudeš mít zádné kamarády. Vím, jak vyléčit tvé koktání.“

„Do – do – dobrá, zkus t – to“, vykoktal Max. „Ale jak se t – ti to nep – nep-nepoved – de, přečaruji tě v čer – čer – červa nebo m – m – myš.“ Jirka namíchal voňavý čaj z léčivých bylinek, který ho naučila jeho maminka. Ta ho znala od své maminky a ta zase od své. Všechny byly kořenářky. Max čaj vypil. Nejdříve zbledl, pak zčervenal, nakonec zbělel a promluvil: „Tys mě, Jirko, vyléčil. A navíc mě přestala bolet i ruka, která mě bolela od té doby, co jsem hodil veliký kámen po klukovi, který se mi smál. A taky hlavě mě už nebolí.“ „Ta tě bolela proto, protože jsi v ní měl špatné myšlenky. Nemyslel na nic jiného, než na to, jak druhým ubližovat.“ Vysvětlil Jirka. Max se po dlouhé době usmál. A najednou skutečně nevěděl, proč klukům přičarovával velké uši a holčičkám bradavice, netušil, proč byl na všechny tak zlý. Dal vše do pořádku. Velké oslí uši se změnily v ty správné klučičí, nosíky holčiček už nehyzdily nevzhledné bradavice, tříruká paní se stala zase dvourukou a rohatý jezevčík Filip se zbavil svých rohů. Z oranžového míče se stala zase princezna Jiřinka s růžovými líčky. A Maxe měli zase všichni rádi. Země Simsalabim se stala zase zemí radosti, barevných míčků, bublin a smíchu.

Jirka si vzal Jiřinku za ženu. Na svatbu jim přišel i Max. Jirka s Jiřinkou spolu měli spoustu zdravých a veselých dětí. A všichni v zemi pochopili, že je lepší řešit věci po dobrém než po zlém. Když na vás jde někdo po zlém s holí nebo mečem v ruce, ukažte mu, že ho máte rádi a on se, pokud to není hlupák, změní.

The post Další pohádka pro děti appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Jednou, když šel do školy, vzal svým přátelům kus karamelu, aby si osladili život. Konečně stál před horou, která mu byla až do pasu. S láskou se díval na to mravenčí hemžení.

„Kamarádi, já vám něco přines´! Taaak.“ Položil okousanou kostičku karamelu až na samý vrchol.
„Doufám, že vám bude chutnat. Je fakt dobrej.“ Chvíli pozoroval, jak se mravenci k pochoutce hrnou. Vydržel by se tak dívat hodiny. Jenže dnes nemohl. Ušklíbl se. Musel do školy, aby nepřišel pozdě.

Mravenci si Kubova odchodu ani nevšimli. Měli mnohem důležitější věci na práci. Ke karamelu se také nachomýtnul malý mraveneček s matkou mravenčicí.

„Jééé, mami, podívej!“ A než stačila mravenčice jakkoliv zareagovat, byl mraveneček v tahu. Tedy spíše na karamelu. Vůbec si nevšímal mravenců kolkolem a drápal se nahoru. Přitom mu neuniklo, že je to celé k jídlu. Tak hezky to vonělo.

„Celý z cukru to je! Mňam, mňam, mňam.“ Na samém vrcholku se postavil a rozhlížel se. To byla krása! Viděl celé městečko, ve kterém bydlel, ale i jiné země, o kterých zatím neměl ani páru. Bude se muset zeptat maminky, cože to všechno za jejich městečkem je. Naplňoval ho pocit vítězství. Tak vysoko ještě určitě nikdo nikdy nebyl. Asi bude horolezec. Ano, to je ono. Hned to musí zavolat mamince. Snad ho uslyší.

„Mamííííí, slyšíš mě? Já jsem tady. Já budu horolezcem. Ho-ro-lez -cem!“ křičel z plných plic, nebo čím to ti mravenci dýchají.
Mravenečnice se vyděsila. Ten její kluk je ale třeštidlo. Aby se mu něco nestalo.
„Slez dolů!“
Mraveneček se zasnil. A co takhle kaskadér? Není to lepší? Možná, že je. Tak to ozkouším, jestli na to mám. Rozpéroval se, ráz, dva a – .

Co to ten kluk dělá? Zešílel?
„Neskákej z toho cukru! Neskákej z toho cukru!“ volala.
A tři.
„Uáááá, pomóóóc!“

A jak to bylo dál? To už ale, milé děti, znáte. Na závěr vám řeknu jen tolik, že bez Kubíka a karamelu bychom neměli „polámaného mravenečka“.

The post Pohádka: Neskákej z toho cukru! appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

A tak dostala Dayen ke svým 18. narozeninám nové šaty, stříbrem vyšívané, střevíčky šité z ranní mlhy a krásný prstýnek s rudým kamínkem. „Ten kamínek je jako kapka lidské krve.“ Poznamenal pan král, když jí prstýnek navlékal na prsteníček. „Lidi mají krev? A na co ji mají?“ divila se princezna. A tak se dal pan král do vyprávění. Vysvětlil princezničce, že na rozdíl od nadpozemských bytostí máme my lidé krev, životadárnou tekutinu, bez které bychom zemřeli. „Chci mít krev!“ Řekla Dayen.

Uplynul rok a Dayen na svůj sen zapomněla. Tu přišel král s královnou za svou dcerou a řekli jí, že je nejvyšší čas, aby se provdala. „Tvým mužem bude pán Větrného království.“ Oznámili naší princezně. „Ale já ho neznám. Nechci si vzít, koho mi určíte.“ Řekla princezna. „Tak to už v nadpozemském světě chodí. Nikdo se tě nebude ptát, jestli krále chceš, nebo ne. To jen lidé si vybírají, jen oni věří na lásku.“ „Já na ni taky věřím.“ Řekla smutná Dayen.

Celý den si princezna hrála na zahradě. S nikým nemluvila, nejedla, trápila se. Tu k ní přišla královna: „Vím, dcerunko, jak se trápíš. Neměla bych, ale řeknu ti tajemství. Tvůj prstýnek, který jsi dostala ke svým osmnáctým narozeninám, je kouzelný. Hodíš-li ho do světa lidí a najde-li ho hodný člověk, musí to být ale chlapec, smíš se na den podívat do světa lidí. Dobře si to ale rozmysli! Den můžeš strávit mezi lidmi, pak se zas musíš vrátit sem, do Červánkového království.“ „A kdybych tam, maminko, chtěla zůstat?“ „To by se do tebe musel člověk zamilovat. Ty by ses pak také stala člověkem.“

Dayen si neměla co rozmýšlet. Když maminka odešla, sejmula prstýnek z prstíku a hodila ho dolů. Měsíc se nic nestalo. Po měsíci se v Červánkovém království chystaly zásnuby. Princezna mohla poprvé pohlédnout do očí starému Větrnému králi. Byl bohatý, draze oblečený, jeho tvář však byla jako kámen. Neusmál se a princezna z něj cítila jen chlad.

Prstýnek zatím ležel v lesním křoví u potůčku. Dvě děti si tu hrály, ale prstýnek neobjevily. V pravé poledne šel tudy Janek z chudé chalupy. Vypravil se do lesa na dříví, ale cesta ho zmohla tak, že usnul na břehu potůčku. Když vstal a šel se napít, zahlédl, jak se něco leskne v křoví. Polední sluníčko svítilo tak šikovně, že prstýnek zářil do všech stran. Poklekl k prstýnku, vzal ho do dlaně a… V tu chvíli všichni v Červánkovém království oněměli. Dayen, oděná v zásnubní šat, jim před očima zmizela. Janek se dívá, očím nevěří. Na druhém břehu stojí růžolící dívenka v krásných šatech, které se do lesa vůbec nehodí. I Dayen se diví, když pohlédne na Janka. Chlapec je mladý, krásný a v jeho očích září tisíce hvězdiček.

Do noci si ti dva vyprávěli. Janek už věděl, že se do princezny zamiloval. A Dayen začala mít ráda člověka.

Janek pozval Dayen do chudé chaloupky, kde žil se svou maminkou. Ta dívce dala prosté šaty, naučila ji vařit, poklízet ve světničce a starat se o vše, co by hospodyňka měla umět.

Tu noc Dayen šla se strachem spát. Bála se, že se bude muset vrátit zpět do Červánkového království, vzít si starého krále a žít věčně, ale bez lásky. Tu noc také zmizel kamínek z kouzelného prstýnku. Proměnil se v krev, která začala kolovat v dívčiných žilách. Dayen začali říkat obyčejně Dášo, vzala si Janka za manžela, měli spolu spoustu dětí a šťastní byli až do smrti.

A to je přeci víc, než žít věčně a nepoznat lásku.

The post Pohádka Červánková princezna appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.