The post Dětské úrazy appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Maminky, které si tento luxus navíc nemohou dovolit a jejich novorozenec patří mezi rizikové (předčasně narozené či s nízkou porodní váhou), se nemusí bát. Řada porodnic tyto monitory dechu při propouštění z nemocnice půjčuje domů.

The post Monitory dechu appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Období vylepšování našeho bytu se vrátilo a náš miláček už nám takto stihl popsat propiskou: světle béžovou pohovku, mému muži monitor a touchpad notebooku, dvěma panenkám hlavu (obě takové ty “lepší” – Bebe Chouchou), babičce parkety, spáry mezi kachličkami v koupelně (fialovou pastelkou) a naposledy knížku z knihovny (modrou pastelkou). Počtem pomalovaných stránek samozřejmě nešetřila, takže nás čeká několik desítek minut strávených nad gumováním vypůjčené knihy.

Slova “nesmíš psát nikam jinam než na papír” sice zná a uvědomuje si je, ovšem to pokušení, když v ruce drží pastelku nebo propisku a my, její rodiče, nejsme právě ve střehu, je nepřekonatelné.

Jsem velice zvědavá, jaké její výtvarné dílo zase v brzké době objevíme :-).

The post Máme období malování. Ale ne na papír. appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Za to, že jsem předem o dcerčině poloze nevěděla, jsem ráda, asi bych nebyla zrovna klidná. V odborných knihách i na odborných internetových stránkách se lze dočíst mnohé, mimo jiné také to, že podobně se narodí 10 dětí ze 100 a že jen v některých případech lze takovéto děti odrodit normálně.

Také jsem se dozvěděla, že děti narozené tak jako naše Johanka, mají poporodní traumata, což můžu potvrdit, protože naše děťátko bylo dlouho velmi nespokojené a uplakané, zkrátka žádný med. Když mi druhou noc v porodnici celou proplakala a já ji nedokázala utišit, ještě dnes se mi derou slzy do očí, když o tom píšu, protože jsem se cítila jako špatná máma, která se neumí o ten svůj uzlíček postarat. Musela přiběhnout sestra a malou mi vzít, protože se její pláč ozýval po celém patře a rušil ostatní maminky a miminka. Když nám, maminkám, jednou vezly naše “vánočky” z nějakého vyšetření zpátky na pokoje, jedno z dětí hodně křičelo a já tušila, že to bude zase Johanka, jako obvykle. Sestra na mě jen mrkla a jakoby mi četla myšlenky, řekla: “Nebojte, to není vaše”. Byla jsem ráda, že aspoň jednou nekřičí to moje děťátko, ale taky jsem pochopila, že Johanka mezi personálem platí za jedno z “nejzlobivějších” dětí.

Co se samotného porodu týče, první kontrakce mi začaly v 1 hodinu v noci, naskočily hned s intervalem po 5 ti minutách. Nebyla to žádná hrůza, trošku jako bych měla dostat menstruaci. Ráno v 6 hodin jsem probudila svého muže a požádala ho, aby mě odvezl do porodnice. V porodnici mě ale nepřijali a řekli, že mám přijít odpoledne nebo na druhý den (byla jsem otevřená na 1 cm a kontrakce byly příliš slabé). V 9 hodin doma ale začalo peklo, které trvalo až do 17 hodin, kdy už jsem ležela na porodní posteli a kdy začala poslední fáze – tlačení. Na tuto fázi vzpomínám ráda, ačkoliv jsem pak byla komplet roztrhaná, protože trvala pouhých 6 minut.

Johanka se narodila 11 dní před plánovaným termínem, byla poměrně malá (3,15 kg a 49 cm), což mě zřejmě zachránilo před císařským řezem, jak mi sdělila jedna ze sester. Porodní poloha, jakou moje dcerka zaujímala, mi způsobila hodně nepříjemnou 2. porodní fázi, její tělíčko prostě postupovalo a rotovalo jinak než jak jsou cesty uzpůsobeny, téměř celou dobu jsem měla kontrakce každou minutu až dvě a jejich intenzita byla nesnesitelná. Četla jsem, že typická bývá bolest v kříži, tohle jsem zažila jinak, mě bolelo břicho.

Pro rozsáhlost poranění během vytlačování, jsem si 14 dní nemohla sednout, ale dala jsem na radu jiných – koupila si nafukovací plavací kruh a sedávala na něm. To mě aspoň trošku osvobodilo.

Další miminko se nám narodí v květnu 2013, budu doufat, že tentokrát si “užiji” porod normální a moje děťátko tak bude ušetřeno ošklivého zážitku.

The post Obličejová poloha plodu při porodu aneb jak to bylo u nás appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Já sama jsem samoživitelkou tříletého chlapečka. S jeho otcem jsem se rozešla když bylo malému 9. měsíců a podotýkám, že už v 5. měsíci těhotenství jsem věděla, že prostě s ním už dál být nechci. Nějak se mi vlivem hormonové bouře v těhotenství otevřeli oči a já si vše srovnala v hlavě a konečně viděla i to, co jsem dřív neviděla nebo vidět nechtěla.  Ovšem nerozhodla jsem se tak z nějakých malicherných důvodů či kvůli mé rozmařilosti, kde bych si pořídila nového, neokoukaného milence. Ale z důvodů, které byly pro rodinu existenční. Můj drahý patřil mezi tu hrstku statečných, kteří nenosili domů svým ženám ani korunu. Veškeré peníze co vydělal, měl pro vlastní potřebu, navíc neuměl s penězi hospodařit. Ovšem abych mu nekřivdila, nějaký ten nákup potravin občas zaplatil. Nezajímal se už ale, že je třeba platit každý měsíc záloha elektriky, objednat a zaplatit uhlí na zimu, zařídit byt, když už jsem byla těhotná a po narození miminka jsem chtěla mít kde vařit. Musela jsem si vzít sama půjčku a vše si zaplatit a zařídit sama. Z mateřské mi nezbývalo po zaplacení bydlení, dluhu a pojitky na úraz dítěte téměř nic. Záviděla jsem ostatním kamarádkám, které měly doma chlapa – živitele rodiny, který stačil vydělat na 3 malé děti, novostavbu a ještě slušné auto a ony si mohly nechat třeba prodloužit vlasy, koupit nový notebook, nebo nechat udělat krásné nehty.  Tenhle pocit zabezpečení rodiny já jsem nikdy nepoznala a už vůbec mi nezbyly peníze na nějaké ženské zkrášlovací či nakupovací manýry.

Dnes platí můj bývalý na našeho syna 2.000 Kč měsíčně, což odpovídá přesně polovině nákladů které syn má. A to tam nepočítám náklady spojené s bydlením, jelikož platíme nájem a samozřejmě i elektřinu a plyn. Pokud bych měla připočítat i toto, vyšplhala by se částka finančních nákladů na běžný normální život 3. letého dítěte někde až k 6.000 měsíčně. A to bydlíme v obecním sociálním bytě, kde je nájem hodně nízký, nebydlíme ve velkém novém drahém bytě.  A přiznejme si, kolik matek dostává na tak malé dítě takovou částku. Většinou je to cifra čtvrtinové hodnoty. A nezapomeňme připomenout, že my matky si svůj podíl rodičovské povinnosti plníme tím, že o dítě celodenně pečujeme, odvádíme ho do školky, pereme mu, vaříme, léčíme bolístky,…..To je náš díl povinností, a neměli bychom ještě k tomu svoje dítě dotovat finančně, to má dělat otec dětí. Přispívat finančně v dostatečné a potřebné výši na svoje děti. Ať taky pocítí, že je otec a rodič. Tak jako starostlivá matka, která je v jednom kole. Jenže pro tatínky jsou to hodně laciné odpustky, které na své výplatě ani nepocítí. Pošlou vám na dítě třebas jen 1.500 Kč, což je tak akorát na jídlo pro dítě a dál? Na léky, oblečení, obuv, drogerii a kosmetiku, na kulturní vyžití a výlety se svým dítětem má matka samoživitelka brát kde? Otcové jsou v tomto velice zvýhodněni. Alimenty co posílají, ani na svém kontě nezaznamenají a jsou volní jako ptáci. Nemusí si dělat starosti s tím, jestli stihnou vyzvednout dítě ze školky, když musí zůstat dlouho v práci, můžou si jít kdy chtějí kam chtějí, nic je neomezuje, nemusí celou noc poslouchat kašlající dítě, nemusí poslouchat neustálé stížnosti paní učitelky ve školce,…… Proč je to tak nefér? Proč oni se mají jak páni a nám se smějí. A zákony? Taky nefungují jak by měly. Musíme prostě zatnout zuby a vydržet. Odměnou nám je ale láska dítěte, když příjde mamince dát pusinku nebo ji obejmout. A vy jen doufáte, že z vašeho syna musíte nutně vychovat někoho lepšího než byl jeho otec. To je náš úkol a naše povinnost. Dát světu dobrého, slušného člověka.

The post Boj o alimenty I. appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Po dlouhé době jsem měla sraz s dávnou přítelkyní, která má o pár měsíců mladšího Filípka. V den našeho srazu, ve sjednaném čase stojím před plánovanou  kavárnou s letní terasou a čekám s mým Pepíčkem v kočárku už 10 min na Lenku. Ten, když se nejede, a tak nemá co pozorovat, začne si v kočárku stoupat a lepit se na mě. ” Sedni si” poručím mu. Ne, nemá to cenu, ač se ho snažím posazovat, div nepřevrhne kočárek. Spustí v hůronský řev, až mi zaléhají uši.

Zazvoní mi mobil. ” Lenka” bliká na displeji.

“Ahojky, nezlob se, my se asi 15 min. zdržíme.”

V telefonu slyší  řev.

” Ježiši” řekne sladce.

” My se zatím posadíme na terasu, já už tady s ním nevydržím čekat, jo?”  řeknu Lence

” Jo, klidně, my tam příjdem”

U mého mlíka se konečně uklidní. Je přisátý jako klíště u prsu a já si mezitím objednávám rybízový džus a v klidu si ho začnu pít.  Za chvíli se objeví Lenka s Filípkem.

“Ahoj, konečně vás vidím taky naživo” přivítám je.

Po pár uvítacích frází už má můj malej rošták po mém mléku hodně energie a hned začne lumpačit. Nejdřív řádí na vedlejší volné židli, pak chce koukat na kytičky, které zdobí terasu kavárny a když ho to omrzí, chce se vydat na tůru po kavárně. Chvíli ho nechám a chodím za ním, ale když vidím, jak číšník kmitá sem a tam, a málem se mu plete pod nohy, tak mu jeho procházky zruším. Ne, vzteká se. Posadím ho zpátky na židli a snažím se ho nějak zabavit, dám mu aspoň nápojovej lístek ve fólii. Zabralo to. Přesunu ho opatně do kočárku, aby ze židle nespadl.

Číšník právě letí s platem kafe k dalšímu hostu. Jednou rukou se snaží zasunout vysunutou židli, na které můj malej neposeda seděl a přitom zakopne o kočárek kamarádky. Holt, malý prostor terasy, kam se sotva kočárek vešel, nepřinesl číšníkovi štěstí. Celé plato mu spadlo a káva se rozlila na zem. Na chvíli zmizel a objevil se až za 10 minut. Možná si dal někde v úkrytu panáka. Nedivím se mu, taky bych si ho dala.

Lenka otírá zamazané kolečko. K louži se už řítí pár malých dětí. Je to pro ně něco zajímavého. Maminky je odvádí pryč. ” Asi půjdem, co” řekne Lenka. ” Hm, určitě”  Moc jsme si popovídat nestihli. Škoda, že nebyl Pepíček tak klidnej jako její Filípek. Ten tady v kavárně krásně hačal v kočárku a rozhlížel se spokojeně kolem sebe. Kde jsou ty časy, kdy takhle můj malej drobeček taky tak koukal hezky na svět, dokud nezačal chodit!

Je mi trapně a číšnikovi dávám o 20 Kč větší spropitné. Přeci jenom si beru jeho nehodu na sebe. Kdybych já tu židli zasunula, tak by chudák nezakopl, přemítám si v duchu. Jenže uhlídat malého neposedu a ještě sledovat věci okolo sebe je docela náročné. Větší spropitné mi číšník nevzal, zachoval se opravdu profesionálně. Odcházíme domů. Do této kavárny už asi hodně dlouho nepůjdu.

The post Nechoďte s neposedným batoletem do kavárny appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Jindy, to byly holky už větší, tak pětileté, opět hlídala babička. Rodiče byli opět v práci a Lenka s Janou si chtěly jít hrát s dětmi na opačný konec vesnice, ve které bydlí. Babička, ve strachu, aby se dětem nic nestalo, je nepustila. Holky daly hlavy dohromady a vymyslely plán. Babičku vylákaly do sklepa. Dostaly chuť na uskladněná jablíčka. Když chudák babička vešla do sklípku, takového pravého, venkovského, holky sklep zamkly a utekly za dětmi. Když se rodiče vrátili domů, nenašli ani děti, ani babičku. Až po nějaké době nalezli nachlazenou babičku sedící na bedýnce s jablky uprostřed zamčeného sklípku. Holky čekal výprask, ale zlobení je neopustilo.

Jó, dvojčata = dvojitá radost, ale také starosti.

The post Dvojčata appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Našemu štěněti se právě měnily zuby a syn si Benovy vypadlé zoubky schovával. „Nenašel jsi náhodou dnes Benův zub?“ Syn přikývl. Na požádání přinesl svou sbírku psích zoubků. Mezi maličkými zoubky byl jeden větší. Když jsem si ho prohlédla, zjistila jsem, že je to ona ztracená korunka. Mohla jsem zavolat kamarádce: „Hurá, zub se našel!“

S pozdravem čtenářka pegonela

The post Hurá, máme zub! appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

Dnes jsme i v tomto přece jen o trochu dál, ovšem látkové pleny stále musíme prát opatrně a šetrně. A toto pro moji kamarádku Janu rozhodně nebyla překážka. Spíš naopak. Ona je taková ta matka – perfekcionistka, dělající maximum a právě v takovýchto  netradičních postupech v péči o svoje mimi, si libuje. Vždyť je to nejnovější výstřelek módy – vracení se k látkové plence, ona rozhodně nemůže být pozadu. Navíc si myslí, že pokud už se rozhodla být matkou, musí nést mnoho obětí a neustálý kolotoč kolem praní plen bere jako rodičovskou samozřejmost. Pravda je, že  první měsíc po příchodu z porodnice používala Jana pleny jednorázové, potřebovala se v šestinedělí nějak zaběhnout a také manipulace s látkovou plenou u úplně malinkých miminek je přece jen složitější. Ovšem od 2. měsíce látkové pleny přebraly vládu a papírové používá pouze na cestování či návštěvy. Jana je s těmito plenami prostě spokonená. Oceňuje ušetřené peníze i čas, jelikož jí příjde mnohem jednodušší plíny vyprat a pověsit, než sledovat, kde je mají cenově výhodnější a vyrážet po nákupech s malým miminkem na krku. Já osobně si myslím, že látková plena, se asi rovnoceným partnerem té papírové nestane nikdy. I když jsou ekologické a finančně úsporné, ale praní popakaných plen se do módy vrátí jen těžko. Ovšem hrstka bojovnic za látkové pleny tu bude vždy, jako ve všem.

The post Zkuste látkové pleny appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.

To už pěníte a máte rudo před očima, takže rozhodně už ne klidným hlasem sdělujete: “Co jsem ti říkala, že se máš oblíkat,ne?”

A teď přijde ten pohled. A co jako?

A to už křičíte: “To to musím pokaždé říkat desetkrát! Oblíkej se! A k vašem křiku se samozřejmě přidává i dítě. Nakonec dochází k násilnému oblečení a odvlečení dítěte ven. A v duchu si říkáte, jak jste to zase nezvládla a že jste neschopná matka!

Představme si, že toto byl pouze špatný film a my ho můžeme natočit znovu a lépe. Tedy zpět na začátek . Potřebujete se rychle vypravit ven. Nachystáte sebe (jiná činnost v domácnosti není nutná) a jdete za svým zlatíčkem:

– navážete s ním oční kontakt, pokud to nestačí tak i fyzický (dotknete se ho na rameni), aby si zajistili naprostou pozornost.

– sdělíte mu, že je potřeba odejít a že si musí dohrát.

– domluvíte se s ním na ukončení jeho činnosti, např. dá poslední 3 kostky na komín, nebo domaluje poslední kytičku a pod. (Buďte konkrétní, neříkejte nic podobného jako za chviličku nebo za 5 minut apod.)

– zůstanete u něho do ukončení jeho činnosti. Nikam neodbíháte. Věnujete mu naprostou pozornost.  Pokud je potřeba pomůžete dítěti s oblékáním.

Hurá! Oba jste nachystaní a můžete v naprostém klidu a pohodě vyrazit.

Možná se druhá varianta zdá na první pohled delší, ale uvidíte, že v praxi budete takto nachystáni k odchodu mnohem dříve a hlavně v klidu a pohodě. Stačí si jen uvědomit, že děti nejsou (naštěstí) na dálkové ovládání.

PS: Funguje to i na tatínky

The post Děti nejsou na dálkové ovládání appeared first on NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina.