Máme období malování. Ale ne na papír.

Nastalo nám období, kdy si naše Johanka oblíbila cokoliv, co po sobě zanechává barevnou stopu – tužky, pastelky, propisky, fixy,…cokoliv se najde a čím je možno čmárat. Nejprve jsem byla nadšená, že konečně začíná projevovat trochu kreativity (dřív po mně vyžadovala, abych malovala já a ona se chtěla jen dívat). Zjistila jsem ale, že ji zase tak nepřitahuje malovat si hezky u stolu na papír (ačkoliv jsem ji zásobila stohy papírů různých velikostí, nakoupila bloky a vybrané omalovánky, například od Josefa Lady, navíc doprovázené říkankami). V nestřežených chvílích popadne některý z oněch “zkrášlujících nástrojů” a zanechá památku, na kterou ale ani jeden z jejích rodičů nejsme zvlášť hrdí. Myslela jsem, že když tohle poprvé udělala loni na Vánoce, kdy jí nebyl ani rok a půl, že šlo o období, které zase přejde. Tehdy tlustým černým lihovým fixem pomalovala naše bílé lakované dveře, a to z obou stran. Byla to ovšem, přiznávám se, moje chyba, ten fix jsem zapomněla na zemi, když jsem popisovala dárky pod stromeček a na chviličku odběhla.

Období vylepšování našeho bytu se vrátilo a náš miláček už nám takto stihl popsat propiskou: světle béžovou pohovku, mému muži monitor a touchpad notebooku, dvěma panenkám hlavu (obě takové ty “lepší” – Bebe Chouchou), babičce parkety, spáry mezi kachličkami v koupelně (fialovou pastelkou) a naposledy knížku z knihovny (modrou pastelkou). Počtem pomalovaných stránek samozřejmě nešetřila, takže nás čeká několik desítek minut strávených nad gumováním vypůjčené knihy.

Slova “nesmíš psát nikam jinam než na papír” sice zná a uvědomuje si je, ovšem to pokušení, když v ruce drží pastelku nebo propisku a my, její rodiče, nejsme právě ve střehu, je nepřekonatelné.

Jsem velice zvědavá, jaké její výtvarné dílo zase v brzké době objevíme :-).