Dítě a televize

Není pochyb o tom, že obrazovková média malé děti přitahují. Od nejútlejšího věku strhují jejich pozornost. Je však jenom na nás rodičích, kdy poprvé naši ratolest posadíme před rozzářenou obrazovku. Musíme si uvědomit, že mozek nejmenších dětí si s obsahem televizní zábavy prostě neví rady. Proto na televizi je ještě čas a raději se dětem věnujme my. Mnoho rodičů si s možnými škodlivými účinky obrazovky na své malé děti přesto vrásky nedělá. Věří slibům televizních tvůrců, že speciální programy jsou natolik kvalitní a bezpečné, že není třeba mít kvůli vysedávání dětí před televizí špatné svědomí. Více než polovina rodičů totiž věří, že televize přináší dětem poznání a je i dobrým prostředkem k uklidňování. Navíc vyčerpaným matkám umožňuje aspoň chvíli klidu a relaxace.

Proč televize nemusí být pro nejmenší děti vhodná?

Především proto, že není komunikačním partnerem. V prvních třech letech života děti procházejí důležitou etapou utváření fyzických, sociálních a emocionálních dovedností. Ty není možno získat jinak než v kontaktu s autentickým prostředím, a především s konkrétními osobami. Klíčoví jsou samozřejmě rodiče a sourozenci. Každý z nich má svá specifika daná pohlavím, věkem i povahou, každý se jinak chová a  jinak reaguje. Dítě v bezprostředním soužití s nimi získává nenahraditelné zkušenosti a poznává také samo sebe.

Někteří rodiče věří, že televize dětí učí a rozšiřuje jim obzory. To je pravda, ale platí to až o starších dětech. Těm nejmenším televize poznávání silně zkresluje, protože neumožňuje rozeznat skutečnost od fikce. S tím souvisí i mimořádné ohrožení reklamou, zvláště skrytou. Vše, s čím v raném dětství přicházejí do styku se podvědomě stává nedílnou součástí jejich světa. Pokud si např. zvyknou na konkrétní postavičku – reklamního maskota, mohou pak v budoucnosti určité zboží vehementně vyžadovat, aniž budou vědět proč.

Televize může u malých dětí také narušit komunikační schopnosti. Zvláště batolata si potřebují hodně hrát a u toho spontánně “vést řeči”. Při dlouhých monolozích nebo dialozích s hračkami a postavami z říše fantazie objevují schopnost slov formovat myšlenky, televize tuto jejich schopnost eliminuje.

“Televizní dětí” zpravidla hůře mluví i čtou, jsou uzavřenější, obtížněji spolupracují při kolektivních činnostech, hůře se prosazují. A v neposlední řadě jsou také nemocnější. Televizní zábava totiž brání pobytu venku a narůstající neochotou dětí pohybovat se a překonávat fyzické nepohodlí.

Zdroj

Časopis – Miminko (1/2009)