diskuzní fórum   Vytvořte si vlastní diskusní fórum, poradnu nebo skupinu, ... pro vás a vaše kamarádky.

Bylo jich pět

NašeBatole.cz – pro maminky, děti a rodina | Magazín o dětech do 3 let

… tři úplně mrňavé a dvě trošku větší děti v našem ne úplně mrňavém, ale na pět dětí dost mrňavém tři plus jedna.

Dovolte mi začít malinko zeširoka. Když se mi narodil první syn, zdálo se mi, že kromě řvoucího mrňouse nic nestíhám. V rámci toho nestíhání jsem jen velmi zřídka vařila, dle nutnosti prala a udržovala v bytě pořádek. Druhý syn už měl start do života veskrze spartánský. Do porodnice jsem si odskočila od žehlícího prkna (chtěla jsem, aby byli kluci na dobu mé nepřítomnosti dostatečně vybaveni čistý prádlem) a ještě teplé trouby (šest kuřecích stehen jim mělo vydržet aspoň na dva obědy). Po bleskovém nedělním porodu, jsem se bleskově zotavila a ve středu už opět zaparkovala u sporáku. A šlo to. Šlo to tak nějak líp než poprvé. V péči o dítě mi brzy naskočily staré grify. Davídek byl navíc na rozdíl od Robči vcelku spavé miminko. Doma to prostě odsejpalo.

Jen… jen jsem přestala žehlit některá trička. Začala jsem ignorovat prach na počítači a drobečky na konferenčním stolku. A taky okno upatlané zevnitř, protože máváme tatínkovi, když odchází do práce. Taky lanovku, která má nástupní stanici na kuchyňské židli a vede až ke dveřím od pokojíčku, výstupní stanice klika. Taky povadlé listy ibišku a žloutnoucí potos. Vše se dělá nárazově. Ne podle aktuálního stavu toho či onoho, ale podle délky spánku našich prcků násobené mírou vyčerpanosti jejich maminky. (Jo, nezalívané kaktusy nádherně kvetou).

Občas v děsu nad spouští, která nastává poté, co všichni moji kluci dojedí (manžela nevyjímaje) hlasitě děkuji bohu, že nejsme v evidenci sociálky a tudíž nehrozí žádná nečekaná návštěva kontrolující stav našeho bytu a péče o potomstvo.

Už od vysoké školy mám kamarádku Lenku. Já Robču porodila v dubnu, ona Ondru v říjnu téhož roku. Ona své druhé dítě – dvojčata Barunku a Martínka – porodila v květnu, já Davídka tentýž rok v září. A jak se nám tak najednou udělalo smutno, domluvily jsme maxisetkání za účasti všech našich dětí. Robčovi a Ondrovi jsou čtyři, Davídkovi, Barunce a Martínkovi rok.

Bez ohledu na předchozí Lenčino varování jsem byt uvedla do stavu, který by byl přijatelný snad i pro tu sociálku. Hračky na svém místě, utřený prach, z podlahy se dalo jíst. Dětičky společnými silami v pěti minutách dokázaly vrátit byt do stavu původního. Z podlahy se opět dalo jíst. Tu piškotek, tu kousek umolousané sušenky, tam jablíčko, samé dobroty. Mezi tím autíčka, kostky, plyšáci… A tři batolata navzájem si rvoucí z úst dudlíčky, aby je po důkladném požužlání opět vrátili původnímu majiteli. Jediné něžné stvoření mezi pány – Barunka – se projevila jako nejprůraznější a dudlíček Davídkovi rvala vypichujíc mu přitom oči druhou volnou ručkou. Skamarádili se naštěstí velice záhy. Poté, co Barunka naučila Davídka, jak jednoduše a rychle lze zoubky otevřít šampón. Odchyceni byli v momentě, kdy  své přátelství zapíjeli opalovacím krémem. Pohodář Martínek vše pozoroval s baziliščím úsměvem a nadhledem moudřejšího. Ondra s Robčou vědomi si toho, že děti, zvláště ty hyperaktivní, musí střídat klidové a pohybové činnosti, střídavě posedávali u počítače, aby pak nahromaděnou energii vybili při hře pracovně nazývané „po zemi ani krok“. Pro neznalé: jde o velmi rychlý přesun po místnosti, aniž by se člověk nohama dotknul země. Prakticky to vypadalo tak, že kluci poskákali po sedačce jako po trampolíně, plavným skokem přelétli konferenční stolek a přistáli v relaxačním pytli.

První den jsem v duchu šílela. Zdevastovaný byt, rozdivočelé děti a ještě výčitky poté, co jsem na utužení nervů zbouchala skoro půlku velké Tatiany (tajli je potřeby držet i za vypjatých podmínek). Na Lenku jsem se usmívala a hlasitě obdivovala, jak jsou její děti skvělé, obratné, bystré, prostě úžasné. Ne, vůbec nevadí, že se ještě dva dny zdržíte.

Druhý den jsme se dle vzoru jedinečné veselohry „S tebou mě baví svět“ rozhodly nastolit program, jehož hlavním cílem bylo utahat děti a  nezdecimovat při tom maminky. Podařilo se s částečným úspěchem. Děti usnuly dřív než my a večer byl ten pravý holčičí mejdan. Jako za starých dobrých vysokoškolských časů. Víno, sýry, čokoláda… A tisíc a jedna důvěrná informace. Podrobnosti samozřejmě nezveřejnitelné. Odpustila jsem všem našim dětem jejich řádění. Ten večer stál za to.

Třetí den jsme si Lenka i já přestaly brát servítky. Po už nevím jaké klukovině jsem Ondrovi slíbila, že mu zmažu prdel. Robča mu vzápětí vysvětlil, že mamka takhle vyhrožuje docela často, ale skutek obvykle utek. Takže den plynul v nastoleném ďábelském režimu vesele dál. Ale nějak se mi v tom chaosu začínalo líbit. Navařilo se v jednom obrovském kastrólu, prckům se oddělily jejich neslané porce, velkým klukům se na dojedení k jejich velké radosti koupila pizza. Špunti dostali své brumíky. A my velké holky dál spokojeně drbaly tchýně a manžele…

 Čtvrtý den se veselá parta začala pakovat k odjezdu. A nám všem domácím to bylo děsně líto. Skutečně. Byt se dvěma dětmi mi najednou připadal příliš tichý a bez života. Davídek druhý den ráno nešťastně bloudil po pokojíčku vyčkávajíc, kde vyskočí skřítek Barunka. Robča sondoval, jestli Ondra bude po prázdninách chodit do stejné školky. A já přemýšlela, kdy bude příležitost megaakci zopakovat.

Teto, byl to děsný cirkus, ale stálo to za to!!! Víš, jak to se mnou je. Dokud si něco neprožiju na vlastní kůži, neuvěřím. Prý „bordel v bytě, šťastné dítě“. Díky vám už vím, že je to pravda. Kašlu na zvadlé kytky a drobky na podlaze. Vyžehlím třeba pozítří. Každý den může být mejdan, třeba jen maličký.

Autor:

Mgr. Eva Kneblová – povoláním psycholožka a hlavně matka dvou dětí, díky kterým pochopila, že teorie a praxe jsou dvě zcela rozdílné věci. Zaměstnaná ve společnosti Mansio v.o.s. v Brně, kde se věnuje především práci s rodiči a rodinami. V současné době se podílí na projektu „Spolu a jinak“ zaměřeném na rodičovské vzdělávání, poradenství a terapii. Další informace na www.mansio.cz. Diskuse a nabídka akcí rovněž na www.facebook.com/spoluajinak

Foto: Hana Kysilková, www.hanakysilkova.cz

Přečtěte si také:

  • Máme období malování. Ale ne na papír.Máme období malování. Ale ne na papír. Nastalo nám období, kdy si naše Johanka oblíbila cokoliv, co po sobě zanechává barevnou stopu - tužky, pastelky, propisky, fixy,...cokoliv se najde a čím je možno čmárat. Nejprve jsem byla […]
  • Zahradní strašidloZahradní strašidlo Třetí vzpomínka mé maminky: Na zahrádce se zažije i spousta legrace. Zahrádku jsme kdysi kupovali hlavně kvůli dětem. Znáte to: aby měly čerstvou nepráškovanou zeleninu, byly na […]
  • S tebou mě baví svět naživoS tebou mě baví svět naživo Je to už několik let, co se můj přítel a manžel mé sestry rozhodli strávit dovolenou „chlapskou jízdou“ na chalupě u známého. Můj syn měl tehdy 5 let, sestra měla čtyřletého syna a její […]
  • PečemePečeme Pečeme … aneb antistres v praxi Poprvé jsem úplně sama začala péct vánoční cukroví až poté, co se mi narodily děti. Idylická představa mrňavých prstíčků hňácajícácích těsto za zvuků […]
  • Sbohem dudlíkuSbohem dudlíku Malí ho milují, neboť je utěšuje a uklidňuje, pomáhá v dlouhé chvíli, ve tmě, při hladu. Šidítko, totiž tak trochu podvede děťátko. Nahradí něco, kvůli čemu doteď fňukalo. Dospělí ho […]
  • Jak vybrat správný nočníkJak vybrat správný nočník Tak tento problém jsme také řešili. Se zvukem, houkající, ve tvaru autíčka, lokomotivy, nebo medvídka? Svítící, perleťový? Koupila jsem synovi nejdřív ten se zvukem. Ale syn se ho bál. […]

Napsat komentář

diskuzní fórum   Vytvořte si vlastní diskusní fórum, poradnu nebo skupinu, ... pro vás a vaše kamarádky.